Tuleň Weddellův

Jak číst taxoboxTuleň Weddellův
Malý tuleň s šedou jemnou srstí hledí přímo do kamery, na pozadí je sníh či led
Mládě tuleně Weddellova
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Podkmen obratlovci (Vertebrata)
Třída savci (Mammalia)
Řád šelmy (Carnivora)
Podřád psotvární (Caniformia)
Infrařád ploutvonožci (Pinnipedia)
Čeleď tuleňovití (Phocidae)
Rod Leptonychotes
Gill, 1872
Binomické jméno
Leptonychotes weddellii
(Lesson, 1826)
Areál rozšíření
Areál rozšíření
Synonyma
  • Leptonychotes leopardina Smith, 1839
  • Leptonychotes leopardinus Wagner, 1946
  • Otaria weddelli Lesson, 1826
  • Phoca leopardina Hamilton, 1839
  • Stenorhynchus leptonyx Moseley, 1879[2]
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Tuleň Weddellův (Leptonychotes weddellii) je velký mořský savec, jehož domovinou jsou studené vody Jižního oceánu okolo celé Antarktidy. Jedná se o savce s nejjižnějším habitatem na světě. Druh představuje jediného zástupce monotypického rodu Leptonychotes. Tuleň má zavalité tělo vřetenovitého tvaru s tmavou, stříbřitě kropenatou srstí. Oči jsou tmavé a velké a dobře přizpůsobené šerosvitu pod vodou. Stejně ostatní tuleňovití, i tuleni Weddelovi postrádají ušní boltce. V orientaci pod vodou jim pomáhají tmavé vibrisy. Samice měří 2,6–3,3 m a váží 400–500 kg, samci měří 2,5–2,9 m a jejich váha se pohybuje kolem 300–450 kg.

Většina populace tuleňů Weddelových žije na ledu, občas se vyskytují i na nezaledněných březích (např. v Jižní Georgii). Samice se na jaře shlukují do volných skupin do 50 tulenic, aby vrhly mláďata. K vrhu jednoho mláděte dochází od konce září do počátku listopadu. Laktace probíhá 7–8 týdnů, poté se mláďata osamostatňují. Po laktaci samice odchází do vody, kde se krmí a páří se samci, kteří si mezitím ustanovili podvodní teritoria v blízkosti samičích shromaždišť. U samic probíhá odložená nidace, což jim dává prostor na vykrmení se po energetických ztrátách spojených s obdobím laktace a línáním.

Živí se rybami a hlavonožci, jídelníček doplňují krilem a korýši. Potravu loví pouze ve vodě. Jsou zdatní potápěči, dokáží se potopit až na 82 minut do 600 m hloubek, avšak typický ponor probíhá kratší dobu a v mělčích vodách. Druh je unikátní pro svůj hlasový projev, který zahrnuje desítky typů volání různých délek a frekvencí. Zpěv občas doplňuje i ultrazvukem, jehož význam zůstává nejasný. Hlavního predátora druhu představují kosatky, avšak na mláďata občas útočí i tuleni leopardí. Celkový počet populace je složité odhadnout z důvodu extrémního habitatu tuleňů. Odhaduje se na 0,2–1 milion kusů. Jelikož tuleně nic akutně neohrožuje, Mezinárodní svaz ochrany přírody hodnotí druh jako málo dotčený. Druhové jméno Weddellův dostal tuleň po mořeplavci a velrybáři Jamesi Weddellovi, který jej objevil.

Vědecká klasifikace

Dějiny objevu

Druh byl poprvé zaznamenán v roce 1823 britským mořeplavcem a tuleňářem Jamesem Weddellem. Kapitán Weddell během své třetí plavby do jižních moří (1822–1824) s lodí Jane doplul až k 74. rovnoběžce jižní šířky, což se doposud nepodařilo žádnému jinému mořeplavci.[3] V lednu 1823 byl na palubu jeho lodi dopraven druh tuleně, který Weddell neznal. Ploutvonožec mu připomínal tuleně leopardího s tím rozdílem, že přinesený druh měl stříbřitě kropenatou srst. Weddell proto o tuleňovi ve svých zápiscích hovořil jako o „kropenatém tuleni leopardím“ (spotted sea-leopard). Weddell přivezl mrtvý exemplář zpět do Velké Británie, kde byl uložen v muzeu v Edinburghu. Tam bylo zjištěno, že se jedná o nový druh.[4]

Druh poprvé vědecky popsal René Lesson v roce 1826, tedy dva roky po Weddellově návratu z jeho plavby. Lesson druh pojmenoval na počest jeho objevitele, a sice Otaria weddelli, čili „lachtan Weddellův“. Lesson se totiž mylně domníval, že se jedná o zástupce lachtanovitých. Svou chybu si však záhy uvědomil a již následujícího roku o druhu psal jako o Stenorhynchus weddelli a řadil jej mezi tuleně.[5] John Edward Gray v roce 1837 druh vyzdvihl do samostatného rodu Leptonyx, který v roce 1872 Theodore Gill přejmenoval na současný název Leptonychotes a binomické jméno druhu tedy je Leptonychotes weddellii.[6]

Taxonomie

Tuleni Weddellovi náleží do čeledi tuleňovití, podčeledi Monacinae, tribu Lobodontini a rodu Leptonychotes, jehož jsou jedinými zástupci. Jejich nejbližšími příbuznými jsou další antarktičtí tuleni z tribu Lobodontini, a sice tuleň krabožravý, Rossův a leopardí. Vzdálenějšími příbuznými jsou zástupci tribu Monachini (taktéž z podčeledi Monacinae), tedy tuleň středomořský, havajský a karibský. Společného předka tribů Monachini a Lobodontini může představovat fosilní taxon Homiphoca.[7]

Popis

Fotografie tuleně. Tuleň leží na ledu s hlavou obrácenou vpravo
Tuleň Weddellův s patrnými stříbrně kropenatými fleky na srsti. Viditelné jsou i tmavé drápy na konci předních ploutví

Tuleň Weddellův má statné tělo vřetenovitého tvaru, které je pokryto hustou srstí, pouze na vnitřní straně ploutví se nachází holá místa. Srst je těsně po línání na hřbetní části namodrale černá a postupně směrem ke spodní části těla se objevují stříbrné kropenaté fleky. Postupem času se tmavá srst barví do rezavě hnědé, která je nejvýraznější těsně před línáním. Srst mláďat je po narození šedo-hnědá a jejich chlupy jsou mnohem delší než u dospělců.[8] Dospělá srst se objevuje po prvním línání, které nastává cca 1–3 týdny po narození.[8]

Tuleni Weddellovi patří k největším ploutvonožcům.[8] Tulenice měří typicky 2,6–3,3 m (měřeno od čenichu po špičku zadních ploutví). Jejich váha se pohybuje kolem 400–500 kg, přičemž na vrcholu březosti je největší. Na rozdíl od některých jiných ploutvonožců jako jsou např. rypouši, pohlavní dimorfismus tuleňů Weddellových je poměrně nevýrazný.[7] Samice bývají o něco větší než samci. Samci měří 2,5–2,9 m[7] a jejich váha se pohybuje kolem 300–450 kg v závislosti na ročním období (největší bývá před obdobím rozmnožování).[8] Rozměry tuleňů se nicméně mohou lokálně poměrně razantně lišit. Např. v McMurdo Sound, zálivu v Rossově moři, měřily samice pouze 187–265 cm.[9]

Fotografie obličeje tuleně. Tuleň hledá přímo do kamery a vypadá to, že se usmívá, nápadné jsou tmavé oči a vibrisy
Obličej tuleně Weddellova

Poměrně krátké přední ploutve jsou zakončeny černými drápy používanými při výstupu z vody na kry. Drápy na zadních ploutvích jsou zakrnělé. Stejně jako ostatní tuleňovití, ani tuleni Weddellovi nedokáží podsunout své zadní ploutve pod tělem jako lachtani, a po ledových krách se tak pohybují poněkud neohrabaně. Pohybu po souši dosahují válením a malými klouzavými přísuny. Na rozdíl od některých jiných tuleňovitých (např. rypoušů), tuleni Weddellovi nedokáží vyzvednou své plece do přímé vertikální polohy. Samci mají abdominální varlata (uvnitř těla v břišní oblasti), zatahovatelný penis a disponují pyjovou kostí.[7]

Ve srovnání s ostatními ploutvonožci je hlava extrémně malá vzhledem ke zbytku těla. Malý čenich je tupý, vibrisy tmavé a krátké. Ušní boltce chybí. Oči jsou tmavě hnědé. Přítomnost tapetum lucidum zajišťuje dobrou vizi v šerosvitu panující pod ledovým příkrovem. Oči jsou potaženy tenkou blánou na ochranu před slanou vodou, sněhem a větrem. Lebka je protáhlá a malá s velmi tenkými kostmi. Špičáky jsou silné a nápadně dlouhé a stejně jako řezáky směřují dopředu.[8] Druhý pár řezáků je čtyřikrát delší než první.[10] Tyto prodloužené řezáky tuleni využívají jako jakési pilky – v případě potřeby vyřezat dýchací či vstupní otvor v ledu se těmito prodlouženými zuby zakousnou do ledu a máchají hlavou ze strany na stranu a doslova se prořezávají skrze vrstvu ledu.[11] Díry v ledu je potřeba udržovat otevřené hlavně během zimního období, kdy rychle zamrzají; v létě bývá v ledu dostatek prasklin a děr. Následkem prokousávání ledem u řady jedinců časem dojde k takovému opotřebení chrupu, že přestane být funkční a tuleni přestanou být schopni lovu a hynou.[12] Špička jazyka má vroubky. Zubní vzorec je I 2/2 C 1/1 Pm 4/4 M 1/1, tedy 32 zubů. Počet chromozomů 2n = 34.[8]

Chování a ekologie

Rozmnožování

Samice s mládětem

K vrhům mláďat dochází na ledu od konce září do počátku listopadu.[7] Platí, že na stanovištích v severnějších lokacích dochází k vrhům dříve než na jihu blíže k pólu.[13] Samice se před vrhem sdružují v malých skupinách do 50 tulenic kolem stálých prasklin v ledu. Samice typicky vrhá pouze jedno mládě, výjimečně může porodit i dvojčata. Mláďata váží 22–29 kg a měří kolem 1,5 m. 7–8 týdnů po vrhu jsou mláďata kojena hodnotným mateřským mlékem plným bílkovin a tuků, takže mládě přibírá denně asi 2 kg, zatímco samice ztrácí váhu zhruba dvakrát tak rychle.[7] V průběhu prvních 1–2 týdnů samice nežerou, avšak poté se občas vydávají do moře za potravou.[14] Po skončení laktace dochází k osamostatnění mláďat.[7]

Mláďata vstupují poprvé do vody společně s matkou po cca 10–14 dnů od narození. Při prvních pokusech o plavání jsou ve vodě poměrně nemotorná a občas se stane, že se nedokáží vyškrábat po kluzkých krách zpět na led a utopí se.[7] Někdy po 2 týdnech od narození dochází k prvním ponorům, nejdříve do hloubek do 20 metrů na dobu do 2 minut. Hloubka a délka ponorů se v dalších 3 měsících rapidně zvedá. V době osamostatnění jsou mláďata již schopná samostatného lovu menší kořisti a průměrně se potápí do 50–70 m na dobu 3–4 minuty.[8] Úmrtnost mláďat během laktace je poměrně malá, průměrně pouze kolem 13 % (6–22 % podle populace). Obecně se dá říci, že úmrtnost mláďat je menší, pokud jsou jejich matky zkušené rodičky starší 10 let.[8]

Po odstavení mláďat se samice vydávají do moře, kde se začnou intenzivně krmit a kde také dochází k páření se samci, kteří si mezitím vyhradili svá podvodní teritoria. Každoročně zabřezne cca 80 % samic. U samic probíhá odložená nidace, kdy sice dochází k oplodnění vajíčka, avšak to se neimplantuje do stěny dělohy hned, ale až kolem poloviny ledna. Následkem tohoto zpoždění dochází u všech samic k narození mláďat v podobném časovém období. Samicím to navíc dá čas se pořádně vykrmit po extrémní váhové ztrátě během laktace a prodělat každoroční línání, které je energeticky velmi náročné.[7] Samice se mohou rozhodnout vynechat následující období páření a nezabřeznout. Pravděpodobnost, že se samice rozhodne nezabřeznout, se razantně zvyšuje, pokud je samice nejmladší / nejstarší ze skupiny, má méně zkušeností s reprodukčním cyklem nebo když zalednění dosahuje dále než předešlé roky.[15]

Šedě zbarvené mládě ležící na ledu a dívající se do fotoaparátu
Mládě v Adélině zemi

Druh je polygynní, tzn. na jednoho samce připadá více samic. Míra polygynie se liší a pohybuje se cca od 3–9 samic na jednoho samce. Samci si utváří teritoria výhradně pod vodou. Teritoria brání proti ostatním samcům pomocí propracovaných vokálních projevů, póz i fyzických zápasů. Jedou ze strategií obrany teritorií je obrana prasklin a děr, kudy samice vstupují do vody a kam se přichází během ponorů nadechnout. Konečná míra kopulační úspěšnosti se může výrazně lišit; zejména mladším samcům se často nepodaří spářit vůbec. Pohlavní dospělosti samci dosahují ve věku 5–7 let, nicméně poprvé spářit se jim daří typicky ve věku 7 let. Nejstarší známý samec se dožil 22 let. Samice jsou schopny reprodukce již ve věku 2 let, avšak typicky se páří až mnohem později (v McMurdo Sond byl průměrný věk prvně se pářících samic 6 let, na ostrově Signy 7 let a v pohoří Vestfold v Zemi princezny Alžběty dokonce 8 let). Nejvyšší zaznamenaný věk samice byl 25 let.[8] Poměrně nízký věk dožití u tuleňů Weddellových je patrně způsoben rychlým obnošením zubů a dásní, které časem způsobí neschopnost lovu a nakonec i smrt.[11]

Pobyt na moři

Po skončení období rozmnožování se tuleni vydají na moře za potravou. Zatímco někteří jedinci zůstávají v blízkosti kolonie, jiní se rozplavou i do stovky kilometrů vzdálených lovišť. Míra rozptylu se přitom může razantně lišit podle populace i podle jedince.[14] Např. během satelitního sledování populace z McMurdo Sound většina tuleňů zůstala během zimního období ve vzdálenosti do 50 km od rozmnožovacího stanoviště. Některá mláďata zůstala v blízkosti natální kolonie, avšak jiná se vzdálila i přes 400 km daleko.[8] Většina dospělců se vrací pářit každý rok do stejných stanovišť.[13] Po cca 1–2 měsících po skončení období rozmnožování prochází tulení línáním, které se odehrává na souši. Zatímco pro období rozmnožování a línání se tuleni shromažďují do skupin, v období krmení na moři se nesocializují.[16]

Ke spánku dochází na ledu. Tuleni spí nejčastěji na boku, méně na zádech nebo na břichu. Při spaní během dne zvířata často svírají pravý úhel se slunečními paprsky, aby maximalizovali tepelný zisk. Komfortní chování zahrnuje péči o srst pomocí drápů na předních ploutvích. Kam tuleni nedosáhnou předními ploutvemi (záda a spodní část těla), drbou se třením části těla o led.[17]

Potápění

Fotografie praskliny v ledu, ze které vyčnívá hlava tuleně s bradou položenou na ledu
Tuleň nasává vzduch v ledové prasklině

Jsou výborní potápěči. Disponují řadou fyziologických adaptací, které jim pomáhají vyrovnat se s vodním tlakem a zůstat pod vodou dlouhou dobu. K těm klíčovým patří zvýšená hladina hemoglobinu v krvi a myoglobinu ve svalech. Tyto proteiny pomáhají přenášet a udržovat kyslík v těle. Obsah krve v tělech tuleňů je zhruba 150 g na 1 kg váhy (cca 2× více než u lidí), což opět umožňuje lépe se zásobit kyslíkem na dobu ponoru. Tuleni také dokáží úplně vyprázdnit plíce, což spolu s dobře ohebnými žebry způsobuje, že jejich těla nekladou vnějším tlakům pod vodou žádný odpor. Tuleni během ponorů omezují svou tepovou frekvenci, čímž snižují spotřebu kyslíku. Při kratších ponorech do 20 minut jejich tepová frekvence klesne na cca 60 % frekvence tepu během odpočinku, při delších ponorech frekvence klesne až na 50 %. Dlouhé, cca hodinu trvají ponory jsou však pro tuleně vyčerpávající a proto k nim dochází méně často.[11]

Tmavý tuleň ležící na ledu
Ležící jedinec s tmavou srstí a stříbrně kropenatým břichem

Během ponorů dochází i ke kontrole tělesné teploty, což snižuje energetický výdej. U ponorů trvajících cca 15–30 minut dochází k poklesu tělesné teploty o 1,5 °C, u ponorů nad 30 minut teplota klesne o více než 2 °C.[18] Mohou se potopit až do 600 m hloubek a pod vodou vydrží až 82 minut na jedno nadechnutí.[16] Nepotápí se přitom jen za kořistí, často se vydávají hledat díry a praskliny v ledu.[16]

K potápění dochází jak ve dne, tak v noci. Platí přitom, že ve dne jsou ponory delší a hlubší než v noci.[19] Zatímco při dostatku světla se tuleni při lovu a orientaci pod ledem spoléhají hlavně na svůj zrak, ve zhoršených světelných podmínkách či dokonce i v úplné tmě jim informace o prostředí a kořisti zprostředkovávají jejich vibrisy. Prostřednictvím těchto extrémně citlivých hmatových orgánů tuleni dokáží zachytit i sebemenší vodní vibrace.[20]

Potrava

Kresba ryby na zažloutlém papíru
Pleuragramma antarctica, oblíbená kořist tuleňů

Živí se výhradně masožravě. Potravu hledají pouze pod vodou v bentické (při dně) a pelagické zóně (otevřené moře).[21] Žere především ryby a hlavonožce, potravu občas doplňuje korýši a krilem. Z ryb co do váhy i množství nejčastěji loví Pleuragramma antarctica z čeledi ledovkovití (Nototheniidae), k dalším často loveným rybám patří ledovka tmavoskvrnná (Pagothenia borchgrevinki) a ryby z rodu Trematomus (taktéž z čeledi ledovkovití).[8] Tuleni občas loví i ledovky Mawsonovy (Dissostichus mawson), které mohou dosahovat délky až 1 m a váhy až kolem 40 kg. K lovu těchto velkých ryb však dochází spíše zřídka.[22] Občas loví i tučňáky, mj. tučňáky uzdičkové[23] a oslí.[24]

Tuleni Weddellovi svou kořist příliš nekoušou a často ji najednou spolknou. Vodu získávají především z potravy, občas pojídají i sníh.[7]

Vokalizace

Tmavý tuleň na ledové kře
Tuleň Weddellův na ledové kře

Tuleni Weddellovi se vokálně projevují nejčastěji ze všech ploutvonožců.[8][25] V době říje se samci projevují prakticky nepřetržitě, a to jednak za účelem přilákání samic, a jednak s cílem obrany teritorií.[8] K hlasovým projevům tuleňů patří trylkování, pískání, nízkofrekvenční bzučení, supění, vrčení, houkání, klepání, klikání, řvaní nebo cvrlikání.[26][25] K většině podvodních zvukových projevům dochází v poměrně nízkých hloubkách od 10–40 m, což by napovídalo tomu, že většina sociálních interakcí se odehrává těsně pod ledem při povrchu hladiny a během dne by tak tuleň, který se hlasově projevuje pod vodou, mohl vidět zamýšleného příjemce jeho zpěvu na povrchu ledu.[25] Podoba zvuků se s hloubkou nemění. Tuleni dovedou volání poměrně dobře nasměrovat a za předpokladu přítomnosti ledu při povrchu hladiny mohou být teoreticky slyšet jinými jedinci téhož druhu až na 25 km. Trylkování je spojováno především se samci, kteří jim brání svá teritoria a otvory v ledu, kam se ostatní tuleni chodívají nadechnout. Během zvukových projevů jsou zvířata většinou vzájemně ohleduplná a nedělají zvuky najednou; jedinec počká, až druhý tuleň skončí svůj zpěv a teprve poté začne s tím svým.[25]

Odpočívající tuleň na boku; okolo 15. vteřiny tuleň vydává krátký zvuk

Zvuky, které tuleni vydávají, se liší mj. ve frekvenci, délce, rychlosti a míře opakování i přítomnosti či absenci dalšího vedlejšího zvuku.[27] V závislosti na lokalitě a metodologii vědci během různých výzkumů napočítali někdy 10,[28] jindy 12[29] a během jednoho z podrobných výzkumů dokonce 49[30] různých typů volání. Jelikož tuleni Weddellovi zůstávají v blízkosti svých natálních teritorií, vyvinuly se u nich lokální „nářečí“, tzn. zvláštní zvuky a zvukové vzorce, které náleží pouze konkrétní skupině tuleňů. Dá se předpokládat, že tyto zvuky jsou výsledkem spíše sociálního učení než genetické výbavy.[25] Zvuky těchto mořských savců jsou natolik ojedinělé, že výzkumná pracovnice z antarktické polární stanice McMurdo je přirovnala ke skupině Pink Floyd[31] a americký biolog Paul Cziko prohlásil, že zvuky zní „jako by člověk byl uprostřed galaktické bitvy ze Star Wars s lejsrovými meči“.[32]

I když se původně mělo za to, že zvuky produkované ve vodě nejsou slyšitelné jedinci na ledu, výzkum z roku 2017 prokázal opak. Zvláště vysoko frekvenční podvodní volání jsou dobře slyšitelná jedincům na povrchu ledu. Je tak možné, že samci z vody takto komunikují se samicemi na povrchu a že podvodní volání mohou mít pozitivní vliv na kopulační úspěšnost samců.[33]

I když ploutvonožci obecně neprodukují zvuky ultrazvukové frekvence (≥20 kHz), tuleni Weddellovi představují jednu z mála výjimek a pravidelně vydávají zvuky v ultrazvukovém pásmu. Podle rok trvající studie z let 2017–2018 produkovali tuleni 9 různých typů ultrazvukových volání v pásmu 20–50 kHz. Ultrazvuk vydávali tuleni v průběhu celého roku, a to jak samostatně, tak jako doprovodné zvuky běžných zvukových projevů ve člověkem slyšitelných pásmech. Význam těchto ultrazvuků zůstává nejasný.[34]

Habitat a rozšíření

Fotografie zobrazuje desítky ledových ker s tmavými tuleni na nich
Tuleni Weddellovi odpočívající na ledových krách

Primárním habitatem tuleňů jsou oblasti rychlého ledu kolem celé Antarktidy. Tento led, který se nachází mezi tabulovým ledem a pobřežím, může zasahovat až do vzdálenosti 400 km od antarktické pevniny. Shromaždiště tuleňů bývají u prasklin, které přirozeně vznikají při hranici ledu s pevninou i dále v ledových polích, kde se praskliny tvoří pohybem ledu způsobeném přílivem a odlivem a větrem. U prasklin nejčastěji dochází k formaci rozmnožovacích stanovišť.[8] Vedle rychlého ledu se tuleni občas vyskytují i na ledovcích či na pevninském ledu. Led mívá tloušťku od několika centimetrů do 3 m, avšak může být i širší. Pod ledem se nachází extrémně průzračná voda. V létě je sice viditelnost snížená fytoplanktonem, avšak v zimě lze za světla skrze průzračnou vodu vidět až na 180 m.[35]

Tuleni Weddellovi jsou rozšířeni kolem celé Antarktidy a blízkých subantarktických ostrovů jako jsou Jižní Shetlandy, Jižní Orkneje, Jižní Georgie a Jižní Sandwichovy ostrovy.[13] Antarktické rozšíření tuleňů představuje vůbec nejjižnější habitat ze všech savců.[22][36] Zatoulaní jedinci byli pozorováni v Jižní Americe na Falklandských ostrovech, v Patagonii, na jihu Afriky, Austrálie i Nového Zélandu.[17][14]

Celkový počet tuleňů Weddellových je složité odhadnout z důvodu extrémního habitatu zvířat. Odhady se pohybují od 200 tisíc – 1 milionu jedinců.[14] Po tuleních krabožravých se jedná o druhého nejrozšířenějšího antarktického tuleně.[37]

Predátoři a parazité

Ledová kra s tuleněm, z vody vyčnívá kosatka s hlavou těsně u tuleně, sníh je zbarvený krví
Kosatka dravá při lovu tuleně Weddellova na ledové kře

Hlavními přirozenými predátory tuleňů Weddellových jsou kosatky dravé. U západních břehů Antarktického poloostrova bylo zjištěno, že kosatky loví téměř výhradně tuleně Weddellovy a to i přesto, že tento druh tvoří pouze kolem 15 % celkové populace tamějších tuleňovitých (většina ostatních tuleňů jsou tuleni krabožraví). K lovu dochází hlavně v létě, protože v zimě jsou tamější vody zaledněny a kosatky nedokáží vyrábět či lokalizovat dýchací díry v ledu s takovou precizností jako tuleni Weddellovi. Typický lov tuleňů Weddellových kosatkami probíhá tak, že osamocená kosatka vykukuje z vody na kry a po objevení tuleně na kře na chvíli odpluje, aby se za nedlouho vrátila s dalšími kosatkami. Malá skupiny kosatek (někdy až 7) se pak rychle rozplave těsně pod hladinou směrem k ledové kře, čímž vyvolá vlnu, která při dostatečné síle kru převrhne. Kosatky poté s vervou plavou kolem tuleně za neustávající tvorby vzduchových bublin s cílem zmatení kořisti. Tuleně nejdříve tahají za přední ploutve hluboko pod vodu, dokud ho neutopí. Je možné, že toto chování včetně jejich chuťové preference je v rámci kosatek jedinečné pouze pro lokální skupinu kosatek. I když důvod pro preferenci kosatek lovit pouze tuleně Weddellovy je nejasný, je možné, že je to tím, že tuleni Weddellovi jsou mnohem větší než tuleni krabožraví, čili mají více tuku a mohou být chutnější.[38]

Tmavší fotografie tmavého tuleně na pláži s tučňáky na pozadí
Tuleně Weddellovy lze na plážích občas spatřit jak mírumilovně sdílí habitat s tučňáky; pod vodou však tuleni mohou tučňáky lovit

Vedle kosatek tulení mláďata občas loví i tuleni leopardí,[12] nicméně ti preferují především menší mláďata tuleňů krabožravých.[39] V případě blízkosti kosatek či tuleňů leopardích přestanou tuleni Weddellovi se svým podvodním zpěvem, patrně za účelem snížení pravděpodobnosti detekce.[7]

Druh je náchylný na přítomnost parazitů. Vyskytují se u něj motolice (Ogmogaster antarcticum), tasemnice (Diphyllobothrium tectum, D. quadratum, D. lashleyi, D. archeri, D. perfoliatum, D. rufum, D. lobodoni, Phyllobothrium delphini), hlístice (Contracaeum osculatum, C. radiatum, C. rectangulum, C. stenocephalum, Porrocaecum decipiens), vrtejši (Corynosoma antarcticum, C. hamanni, C. siplio), roztoči (rod Halarachne), vši (Antarctophthirius ogmorhini) i kokcidie (Eimeria weddelli, E. arctowskii a další).[40]

Ohrožení a ochrana

Černobílá fotografie zachycuje muže stojícího vedle tuleně. Všude kolem je led, muž má v natažené ruce zbraň namířenou na tuleně a vypadá to, že bude každou chvíli střílet
Polárník Leslie Whetter při střelbě tuleně Weddellova během australské polární expedice (1911–1914)

Tuleni Weddellovi nebyli v minulosti ohrožováni lidmi tak jako některé ostatní druhy ploutvonožců, které byly komerčně loveny pro kůži a tuk. Masivnímu rozšíření komerčního lovu zabraňoval hlavně roztroušený výskyt tuleňů Weddellových v rozsáhlé a těžko dostupné krajině, kde se lov ekonomicky nevyplácel. Tuleni byli zabíjeni lidmi převážně jen během polárních expedic, kdy jejich maso bylo využíváno jako potrava psům.[13] Následkem toho sice došlo k poměrně razantnímu poklesu lokální populace v McMurdo Sound, avšak po zákazu lovu v 80. letech 20. století se tamější populace tuleňů zotavila.[41] Smlouva o Antarktidě (1959) a Úmluva o zachování antarktických tuleňů (1972) zakázala veškerý lov od pólu až po 60. jižní rovnoběžku. Potenciální nebezpečí do budoucna představují hlavně lidé a jejich aktivity jako je komerční rybolov (zvláště lov ledovek Mawsonoých), turismus nebo srážky s loděmi.[13] Vzhledem k tomu, že tuleňům nehrozí žádné akutní nebezpečí, IUCN druh považuje za málo dotčený.[14]

Vliv probíhajících klimatických změn na populaci tuleňů Weddellových zůstává nejasný. Antarktické prostředí patří k oblastem, které jsou nejcitlivější na změnu klimatu a obecně se dá říci, že druhy žijící v polárních oblastech jsou silně náchylné na probíhající klimatické změny, zvláště pak na ústup mořského ledu.[42] Na druhou stranu v Rossově moři byl vysledován pozitivní vztah mezi ústupem ledu a úspěšným lovem březích samic; v letech většího rozšíření ledu docházelo k nižší reprodukční úspěšnosti.[43] Nad to se některé subpopulace tuleňů Weddellových páří na souši (např. v Jižní Georgii), nicméně není jasné, do jaké míry je druh takto flexibilní a zda by se ostatní subpopulace dokázaly v případě ústupu ledu přizpůsobit na páření na pevnině.[14]

Odkazy

Reference

  1. The IUCN Red List of Threatened Species 2021.1. 25. března 2021. Dostupné online. [cit. 2021-04-06]
  2. Leptonychotes weddellii (Lesson, 1826) [online]. Ministerio del Medio Ambiente [cit. 2021-03-25]. Dostupné online. (španělsky) 
  3. BROWN, R. N. Rudmose. The Weddell centenary and the problems of Antarctica. S. 172–181. Scottish Geographical Magazine [online]. 1923-07 [cit. 2021-03-24]. Roč. 39, čís. 3, s. 172–181. DOI:10.1080/00369222308734375. (anglicky) 
  4. James Weddell - Scientist of the Day [online]. Linda Hall Library, 2016-08-24 [cit. 2021-03-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ALLEN, Joel Asaph; HAYDEN, Ferdinand Vandeveer. History of North American Pinnipeds" A Monograph of the Walruses, Sea-lions, Sea-bears and Seals of North America. University of Illinois at Urbana-Champaign: U.S. Government Printing Office, 1880. Dostupné online. S. 444. (anglicky) 
  6. Leptonychotes [online]. Mammal Species of the World [cit. 2021-03-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. a b c d e f g h i j k JEANETTE A., Thomas; TERHUNE, Jack. Weddell Seal. In: PERRIN, William F.; WÜRSIG, Bernd; THEWISSEN, J. G. M. Encyclopedia of Marine Mammals. United States of America: Elsevier, 2009. ISBN 978-0-12-373553-9. S. 1217–1220. (anglicky)
  8. a b c d e f g h i j k l m n HARCOURT, R.G.; CHILVERS, B.L. Weddell Seal. In: KING, Carolyn M.; FORSYTH, David M. The handbook of New Zealand mammals. Clayton South, VIC: Otago University Press, 2021. ISBN 9781486306282. S. 260–263. (anglicky)
  9. HASTINGS, Kelly K.; TESTA, J. Ward. Maternal and birth colony effects on survival of Weddell seal offspring from McMurdo Sound, Antarctica. S. 722–740. Journal of Animal Ecology [online]. 1998-09 [cit. 2021-03-25]. Roč. 67, čís. 5, s. 722–740. DOI:10.1046/j.1365-2656.1998.00242.x. (anglicky) 
  10. Anděra 2003, s. 72.
  11. a b c WEBB, Keryn. A Review of the Diving Adaptations of Weddell Seals (Leptonychotes Weddellii) [online]. University of Canterbury, 1999 [cit. 2021-03-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  12. a b Weddell seals [online]. Australian Antarctic Program [cit. 2021-03-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. a b c d e Weddell Seal [online]. Seal Conservation Society [cit. 2021-03-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  14. a b c d e f IUCN Red List of Threatened Species: Leptonychotes weddellii [online]. International Union for Conservation of Nature and Natural Resources, rev. 2011 [cit. 2021-03-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  15. CHAMBERT, Thierry; ROTELLA, Jay J.; GARROTT, Robert A. Female Weddell seals show flexible strategies of colony attendance related to varying environmental conditions. S. 479–488. Ecology [online]. 2015-02 [cit. 2021-03-27]. Roč. 96, čís. 2, s. 479–488. DOI:10.1890/14-0911.1. (anglicky) 
  16. a b c JEFFERSON, Thomas A.; WEBBER, Marc A.; PITMAN, Robert L. Pinnipeds. S. 306–444. Marine Mammals of the World [online]. 2008 [cit. 2021-03-28]. S. 306–444. DOI:10.1016/B978-012383853-7.50006-8. (anglicky) 
  17. a b BAYI, Omari J. Animal Diversity Web: Leptonychotes weddellii [online]. University of Michigan Museum of Zoology, MI, USA, rev. 2008 [cit. 2021-03-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  18. HILL, R. D.; SCHNEIDER, R. C.; LIGGINS, G. C.; SCHUETTE, A. H.; ELLIOTT, R. L.; GUPPY, M.; HOCHACHKA, P. W. Heart rate and body temperature during free diving of Weddell seals. S. R344–R351. American Journal of Physiology-Regulatory, Integrative and Comparative Physiology [online]. 1987-08-01 [cit. 2021-03-28]. Roč. 253, čís. 2, s. R344–R351. DOI:10.1152/ajpregu.1987.253.2.R344. (anglicky) 
  19. KOOYMAN, G. L. A Comparison between Day and Night Diving in the Weddell Seal. S. 563–574. Journal of Mammalogy [online]. 1975-08-29 [cit. 2021-03-28]. Roč. 56, čís. 3, s. 563–574. DOI:10.2307/1379469. (anglicky) 
  20. EILERS, Alex. 3 February 2016 Weddell Seal’s Whiskers [online]. Polar TREC, 2016-02-02 [cit. 2021-03-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  21. Weddell seal [online]. Australian Antarctic Division, Kingston, Tasmania, AU [cit. 2021-03-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  22. a b GOETZ, Kimberly T.; BURNS, Jennifer M.; HÜCKSTӒDT, Luis A.; SHERO, Michelle R.; COSTA, Daniel P. Temporal variation in isotopic composition and diet of Weddell seals in the western Ross Sea. S. 36–44. Deep Sea Research Part II: Topical Studies in Oceanography [online]. 2017-06 [cit. 2021-03-27]. Roč. 140, s. 36–44. DOI:10.1016/j.dsr2.2016.05.017. (anglicky) 
  23. TODD, Frank S. Weddell Seal Preys on Chinstrap Penguin. S. 249–250. The Condor [online]. 1988-02 [cit. 2021-03-27]. Roč. 90, čís. 1, s. 249–250. DOI:10.2307/1368459. (anglicky) 
  24. COBLEY, Norman D.; BELL, Graham. WEDDELL SEAL (LEPTONYCHOTES WEDDELLII) FEEDING ON GENTOO PENGUINS (PYGOSCELIS PAPUA). S. 881–883. Marine Mammal Science [online]. 1998-10 [cit. 2021-03-27]. Roč. 14, čís. 4, s. 881–883. DOI:10.1111/j.1748-7692.1998.tb00773.x. (anglicky) 
  25. a b c d e TERHUNE, Jack. Call of the Weddell [online]. Australian Antarctic Magazine, 2005 [cit. 2021-03-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  26. MIRHAJ, M.; PLÖTZ, J.; BORNEMANN, H.; KINDERMANN, L.; KLINCK, H.; BOEBEL, O. Underwater calls of Weddell seals in the Weddell Sea, Antarctica [online]. Dostupné online. (anglicky) 
  27. THOMAS, Jeanette A.; KUECHLE, Valerian B. Quantitative analysis of Weddell seal ( Leptonychotes weddelli) underwater vocalizations at McMurdo Sound, Antarctica. S. 1730–1738. The Journal of the Acoustical Society of America [online]. 1982-12 [cit. 2021-03-25]. Roč. 72, čís. 6, s. 1730–1738. DOI:10.1121/1.388667. (anglicky) 
  28. DOIRON, Elyse E.; ROUGET, Philippe A.; TERHUNE, John M. Proportional underwater call type usage by Weddell seals ( Leptonychotes weddellii ) in breeding and nonbreeding situations. S. 237–247. Canadian Journal of Zoology [online]. 2012-02 [cit. 2021-03-25]. Roč. 90, čís. 2, s. 237–247. DOI:10.1139/z11-131. (anglicky) 
  29. TERHUNE, J. M.; BURTON, H.; GREEN, K. CLASSIFICATION OF DIVERSE CALL TYPES USING CLUSTER ANALYSIS TECHNIQUES. S. 245–258. Bioacoustics [online]. 1993-01 [cit. 2021-03-25]. Roč. 4, čís. 4, s. 245–258. DOI:10.1080/09524622.1993.10510436. (anglicky) 
  30. PAHL, B. C.; TERHUNE, J. M.; BURTON, H. R. Repertoire and Geographic Variation in Underwater Vocalisations of Weddell Seals (Leptonychotes weddellii, Pinnipedia : Phocidae) at the Vestfold Hills, Antarctica. S. 171. Australian Journal of Zoology [online]. 1997 [cit. 2021-03-25]. Roč. 45, čís. 2, s. 171. DOI:10.1071/ZO95044. (anglicky) 
  31. Rarely-heard Weddell Seal Sounds in Antarctica [online]. Henkjoost [cit. 2021-03-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  32. EUGENE, Ore. Under Antarctica's ice, Weddell seals produce ultrasonic vocalizations [online]. EurekAlert!, 2020-12-21 [cit. 2021-03-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  33. TERHUNE, John M. Through-ice communication by Weddell seals (Leptonychotes weddellii) is possible. S. 2133–2136. Polar Biology [online]. 2017-10 [cit. 2021-03-25]. Roč. 40, čís. 10, s. 2133–2136. DOI:10.1007/s00300-017-2124-1. (anglicky) 
  34. CZIKO, Paul A.; MUNGER, Lisa M.; SANTOS, Nicholas R.; TERHUNE, John M. Weddell seals produce ultrasonic vocalizations. S. 3784–3796. The Journal of the Acoustical Society of America [online]. 2020-12 [cit. 2021-03-25]. Roč. 148, čís. 6, s. 3784–3796. DOI:10.1121/10.0002867. (anglicky) 
  35. Castellini, Davis a Kooyman 1991, s. 3.
  36. ROUTTI, Heli; KRAFFT, Bjørn A.; HERZKE, Dorte; EISERT, Regina; OFTEDAL, Olav. Perfluoroalkyl substances detected in the world's southernmost marine mammal, the Weddell seal ( Leptonychotes weddellii ). S. 62–67. Environmental Pollution [online]. 2015-02 [cit. 2021-03-28]. Roč. 197, s. 62–67. DOI:10.1016/j.envpol.2014.11.026. (anglicky) 
  37. SOUTHWELL, C.; BENGTSON, J.; BESTER, M. N.; SCHYTTE-BLIX, A.; BORNEMANN, Horst; BOVENG, P.; CAMERON, M. A review of data on abundance, trends in abundance, habitat utilisation and diet for Southern Ocean ice-breeding seals. S. 1–49. CCAMLR Science [online]. 2012 [cit. 2021-03-27]. Roč. 19, s. 1–49. Dostupné online. ISSN 1023-4063. (anglicky) 
  38. Killer whales in Antarctic waters prefer weddell seals over other prey [online]. ScienceDaily: Your source for the latest research news, 2011-03-30 [cit. 2021-03-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  39. THOMAS, Jeanette A.; KUECHLE, Valerian B.; FERM, Lisa M. Silence as an Antipredation Strategy by Weddell Seals. Antarctic Journal [online]. [cit. 2021-03-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  40. HARCOURT, R.G. The handbook of New Zealand mammals. Příprava vydání Carolyn M. King. South Melbourne, Victoria, Australia: Oxford University Press, 2005. ISBN 0195584775. Kapitola New Zealand Fur Seal, s. 233–234. (anglicky) 
  41. TESTA, J. Ward; SINIFF, Donald B. Population Dynamics of Weddell Seals (Leptonychotes Weddelli) in McMurdo Sound, Antarctica. S. 149–165. Ecological Monographs [online]. 1987-06 [cit. 2021-03-27]. Roč. 57, čís. 2, s. 149–165. DOI:10.2307/1942622. (anglicky) 
  42. LAIDRE, Kristin L.; STIRLING, Ian; LOWRY, Lloyd F.; WIIG, Øystein; HEIDE-JØRGENSEN, Mads Peter; FERGUSON, Steven H. QUANTIFYING THE SENSITIVITY OF ARCTIC MARINE MAMMALS TO CLIMATE-INDUCED HABITAT CHANGE. S. S97–S125. Ecological Applications [online]. 2008-03 [cit. 2021-03-17]. Roč. 18, čís. sp2, s. S97–S125. DOI:10.1890/06-0546.1. (anglicky) 
  43. PROFFITT, Kelly M.; GARROTT, Robert A.; ROTELLA, Jay J.; SINIFF, Donald B.; TESTA, J. Ward. Exploring Linkages between Abiotic Oceanographic Processes and a Top-trophic Predator in an Antarctic Ecosystem. S. 120–127. Ecosystems [online]. 2007-05-23 [cit. 2021-03-27]. Roč. 10, čís. 1, s. 120–127. DOI:10.1007/s10021-006-9003-x. (anglicky) 

Literatura

česky
  • ANDĚRA, Miloš, 2003. Savci. (2), Šelmy, luskouni, hrabáči, hlodavci. Praha: Albatros. ISBN 80-00-00677-4. 
anglicky
  • CASTELLINI, Michael Angelo; DAVIS, Randall W.; KOOYMAN, Gerald L., 1991. Annual cycles of diving behavior and ecology of the Weddell seal. Berkeley: University of California Press. Dostupné online. ISBN 0-520-09779-3. (anglicky) 
  • HARCOURT, R.G.; CHILVERS, B.L. Weddell Seal. In: KING, Carolyn M.; FORSYTH, David M. The handbook of New Zealand mammals. Clayton South, VIC: Otago University Press, 2021. ISBN 9781486306282. S. 260–263. (anglicky)
  • JEANETTE A., Thomas; TERHUNE, Jack. Weddell Seal. In: PERRIN, William F.; WÜRSIG, Bernd; THEWISSEN, J. G. M. Encyclopedia of Marine Mammals. United States of America: Elsevier, 2009. ISBN 978-0-12-373553-9. S. 1217–1220. (anglicky)

Externí odkazy

This page is based on a Wikipedia article written by contributors (read/edit). Text is available under the CC BY-SA 4.0 license; additional terms may apply. Images, videos and audio are available under their respective licenses. Cover photo is available under CC BY 2.0 license.